10.-12.den
Úterý 15.10.
Hlavní cíl dne = severní strana Grand Canyonu ! Čeká nás 200 km jízdy po US89, US89A a lokální AZ67. Nejprve
míříme na jih, abychom po 40 km prudce zklesali u Bitter Springs do mohutného a širokého údolí řeky Colorado
a nabrali směr sever. První zastávka je u Navajo Brodge v 10:25, kde jsou dva mosty přes řeku – starý z roku
1934, dnes památka a nový z roku 1935. Starý most je pouze pro pěší a cyklisty, k vodě je to 142 metrů.
Zevlující Indián na mě vysomroval několik drobáků a za to mi ukázal kondora na traverze – inu situace win
win ha ha. Další možnost jak překonat řeku Colorado je až na hrázi Hooverovy přehrady vzdálené 290 km
vzdušnou čarou !
Dalších 45 km jedeme skoro po rovině pustým a téměř liduprázdných údolím, na severní straně jsou souvislé
skály vysoké 500-600 metrů. Pár domů a pumpa s obchodem je pouze u Cliff Dwellers, jinak nic. Na konci údolí
u House Rock Canyon začínáme stoupat zatáčkami z 1600 metrů výše. Najednou přibývá zeleně, sem tam borovice
a než dojedeme na odbočku u Jacob Lake (2400 mnm), je z toho regulérní les. Posledních 70 km po AZ 47 vede
na náhorní plošině, kousek před vjezdem do národního parku vidíme stádo bizonů, tak jako řada dalších
zastavujeme a děláme fotky. Stádo bylo v pohodě, jen vrchní býk byl trochu nervní, snad si nemyslel, že mu
chceme nějak narušit harém ha ha.
Na parkoviště „Severní Hrany“ dorážíme v poledne a jdeme na první výhled, Bright Angel Point ve výšce 2350
mnm. Pohled do stejnojmenného kaňonu je dech beroucí, dojem velikosti a mohutnosti se těžko vyjadřuje. Je
vidět řada skalních hor s názvy jako Chrám Zoroastriánů nebo Brahmův chrám, jediná nevýhoda je, že slunce je
proti nám, tak barvy jsou trochu vybledlé. Po kochačce jdeme na první kratší stezku Transpet, které vede
severně nad bočním kaňonem stejného názvu. Výhledy možná nejsou tak spektakulární jako hlavní bod, ale stále
je to super a jde se na pohodu. Lehká trasa 3. 5 km nám samozřejmě nestačí, takže při přestávce na Bridle
Path ve dvě odpoledne zvažujeme co dál.
S Tomášem a Michalem jdeme okruh „strýčka Jima“, Honza si zajde trochu na jih dolů po North Kaibab Trail.
Naše cesta je dlouhá 7,6 km a vrcholem je výhled na Roaring Springs Canyon. Pohodová pěšina v odpoledním
slunci skýtá méně komerční pohledy, listnaté stromy se barví do žluta v očekávání podzimu. Na vyhlídce dáme
půl hodiny pauzu a jednoho pivsona a opět se kocháme výtečnými pohledy. Míša má trochu problém se střevem,
no nakonec to silnou vůlí zvládl ha ha. Sekunduje nám zvědavá veverka, která nás střídavě sleduje a vyvaluje
se placatá na skále. Zpět jedem po východní straně a v 16:45 se setkáváme s Honzou.
Nakonec se jdeme ještě podívat na vyhlídku pod Grand Canyon Lodge – slunce je kousek nad obzorem a kaňon se
nádherně zabarvuje do červena. Nádherné místo, rád bych viděl i jižní část … V 17:20 jedeme zpátky do Page,
smráká se a vidíme velké stádo bizonů a 3x jelena. U Jacob Lake je už tma a jedinou pauzu si dáváme kousek
přes Page v 19:10, abychom se pokochali noční oblohou. Bez jakéhokoliv světelného smogu lze skvěle vidět
tisíce hvězd, Mléčnou dráhu a další útvary. Na to není ve střední Evropě nárok … v 19:30 jsme zpět v motelu,
naproti kupujeme 2x pizzu a s pivsonama hodnotíme další skvělý den.
Středa 16.10.
Ráno balíme a po návštěvě Wallmartu (koupě čtečky) opouštíme definitivně Page v 10h po mostě vedle
přehrady. Zprvu jedeme po US 89, po pravé straně je ještě vidět Lake Powell a asi 15 km od města přejíždíme
z Arizony do Utahu. Okolí je takové neslané nemastné, asi po 30 km jsou na severní straně vidět stolové
hory. První pauzu si dáváme v Kanabu u pumpy Phillips 66, čas na benzín a piwsona ha ha. Ve městečku
zatáčíme na sever podél fakultativního potoku Kanab. Na náhorní plošině u Dianas Throne divíme v dále poprvé
národní park Zion, hlavní hřeb dne.
Po přejetí hranice NP se úplně změní krajina, okolí silnice UT 9 lemují monstrózní skalní útvary,
borovicové lesy a vyschlá koryta. Jedeme dokonce 1,7 km dlouhým tunelem, po kterém následuje 6 serpentin na
dno centrálního údolí. Mohutné skály biblických názvů jsou vysoké stovky metrů, převýšení ode dna údolí na
vrcholy nejvyšších je přes 1 km. Autem se po Zion Canyon Scenic Drive už nesmí (jak neamerické !), takže
zaparkujeme u muzea a pro další cestu na sever musíme využít autobus. Doprava je ale vyřešena výtečně –
autobusy s vlekem jezdí nahusto po celý den, po většinu dne je interval 6 minut (!!!), takže člověk vůbec
nemusí myslet na jízdní řád. Taková doprava si zaslouží palec nahoru !
S Tomíkem a Míšou máme v plánu výšlap na špičatou horu Angels Landing (1762 mnm) – vystupujeme na zastávce
Grotto, Honza si dá pohodové odpoledne okolo konečné – Temple of Sinawava. Výšlap na Angels Landing není
technicky náročný, zpáteční trasa má 7 km s převýšením 400 metrů, ale druhá část má plno vzdušných úseků
s řetězy, kde je člověk doslova krok od srázu / skály přes 300 metrů. V médiích bývá občas nazývána na
nejděsivější špacír v Americe, ale přehánějí.
Ve 13:10 jdeme na věc, první část po West Rim Trail je docela bůčkov, serpentiny do 1550 mnm jsou
vybetonované a i přes velké stoupání cesta docela ubíhá. Pak je rovina v úzkém kaňonu, kde občas teče
fakultativní potok. Následuje prudké stoupání po Waltrových zákrutách a po hodině a 2.8 km jsme na rozcestí
Scout Lookout. Čeká nás už jenom 700 metrů, ale pěkně vypečených ha ha – člověk nechápe, jak a kde po velmi
úzkém hřebeni může vést cesta, jen drobné postavičky lidí napovídají. Lidí chodí docela hodně, takže často
čekáme na uvolnění trasy. Jedna holka před námi to vzdává, že ji to jako vzorek stačilo. Asi nejhorší úsek
na psychinu je 100 metrů od rozcestí, kde je úzký skalní můstek s řetězem na jedné straně a po obou stranách
sráz až … na dno. Postupujeme udatně a v rámci možností bezpečně, takže po hodině v 15:10 jsme na vrcholu !
Výhledy jsou dech beroucí, je vidět centrální údolí se scénickou silnicí na jih i sever a mnoho skalnatých
hor nasvícených odpoledním sluncem. Děláme skupinová fota, v jednu chvíli vypadla Michalovi tuba s magneziem
a kutálela se dolu, naštěstí se zarazila o skálu níže, kde ji vyzvedl a nezpůsobila nikomu vážný úraz dole
(ha ha). Na vrcholovém plato roste i několik houževnatých borovic, co musí vyžít ze spár mezi skálami.
V 15:50 jsme se dokochali a jdeme zpátky. Cesta ubíhá výrazně rychleji, protože lidu na stezce výrazně ubylo
a nahoru už skoro nikdo nejde. Dole jsme za rekordních 55 minut a hned po odpočinkové místnosti chytáme bus.
U první zastávky Zion Lodge vidím venkovní výčep a velím k výstupu ! Do srazu s Honzou v 17:30 máme dost
času, takže si zasloužíme výbornou Ipu za 6 $. V parku vedle nás se pasou domestikované srnky, no toto. Po
piwsonech pokračujeme dalším busem na parkoviště u musea, kde v 17:20 dostáváme malý pojeb za pozdní
příjezd. Jak to, máme 10 minut náskok – jo aha, my stále máme arizonský čas a Honza jede na ten utažský, kde
je o hodinu více. Nebo to bylo naopak? Každopádně odjíždíme z NP na západ, přes Toquerville najíždíme na
mezistátní dálnici I 15 a míříme do Las Bůčkov (Las Vegas). Cestou chytneme dvě obří zácpy, jedna z důvodu
stavebních prací – zúžení na jeden pruh a druhá kvůli nehodě, kdy nešťastník otočil dodávku na bok. Ve Vegas
jsme o hodinu déle ve 21:30 a ubytujeme se na dvě noci ve slušném podniku The Rita Suites.
Čtvrtek 17.10.
Dnešní den si odpočineme od dlouhých přesunů, v plánu máme dopoledne Hooverovu přehradu a odpoledne / večer
prohlídku města. Po nevalné plastově – chemické snídani sedáme do auta a jedeme na jihovýchod. První
zastávka je u cedule Welcome to fabulous Las Vegas (Vítejte v báječném Las Vegas), což je strašný bůčkov
plný lidí – každý truhlík se tam musí vyfotit, děs. Hned vedle je letiště a popojedeme na East Sunset Road
na jihu, odkud jsou vidět letadla zejména při přistání. Focení trochu brání pletivo na plotu, chtělo by to
štafle ha ha. Provoz je silný, každou chvíli se blíží nějaký stroj.
Okolo Henderonu a Boulder City míříme k přehradě. První výhled na vodu je u odbočky do druhého města a byť
není vidět hráz, jezero Mead je veliké. Pak sjedeme na odbočku a po bezpečnostní miniprohlídce (strážník nás
důkladným pohledem zkontroloval ha ha) přejedeme přes hráz a zaparkujeme na druhé straně. Lidu je všude
docela dost, no ještě to ujde. První blízký výhled je od parkoviště, hladina je nějakých 30 metrů pod
maximem, již 19 let klesá její výška. Pomalu přecházíme hráz a kocháme se touto skvělou stavbou. Přehrada na
řece Colorado byla vybudována v letech 1931 – 1936, hráz je vysoká 220 metrů (druhá nejvyšší v USA). Výkon
elekrárny je 2074 MW (šestá největší hydrárna).
Na konci, vlastně na začátku hráze dumáme nad návštevnickým centrem, ale nakonec nám veřejně vystavené
informace bohatě stačí. Je dusno a slunce praží, tak jdeme do bůčko-bufíku na Pepsi, pivson v nedohledu :-(
Repete po hrázi opačným směrem a odjíždíme na nedaleké Bridge Walkway parking, odkud jdeme 700 metrů
doprostřed dálničního mostu 270 metrů vysokého ! Na něm festově fučí a je skvělý výhled na přehradu. Stejně
jako na hrázi, tak i zde je uprostřed hranice Nevady a Arizony. Ještě pokus o skupinovku a jedeme zpět do
Las Vegas.
Odpoledne si dáváme menší odpočinek na pokojích a s Honzou jdeme koupit nějaké pivsony do sámošky 7-11,
protože je co ? Čas na odpolední pivo ha ha. V podvečer jdme kousek pěšky po Wilur Clark Desert Inn Road na
stanici monrailu Convention Center (Kongresové centrum). Za 5$ jedeme visutou dráhou na konečnou MGM Grand.
Trať vede trochu bokem a nabízí netradiční pohledy. Po výstupu sejdeme dolu a udeří nás kde to jsme – přímo
v kasinu ! Těžko se chápe, že cesta z vlaku na ulici vede dobrých 250 metrů přes různé herny a bary. Tak si
dám jednu hru za jeden dolar, 2x se mi zatočí ovocné kotouče v automatu a hotovo :-) Jak tohle někoho může
bavit, te tedy nepochopím … Zajdeme do jednoho baru a dáme Margaritu za poněkud vyšší cenu 13$, střízlivý
bychom to fak nedali.
Když vyjdeme ven na Las Vegas Boulevard, zvaný tež Strip, je už tma. Všude jsou nasvícené stavby hotelů,
kasín, atrakcí, reklamy jak kráva, no totální bůčkov. Vlevo je jakýsi pohádkový hrad, naproti imitace New
York, časem vidíme Benátky, Paříž, pyramidy a plno dalších fejkových staveb. Postupně projdeme Strip na
sever, u Belagia mrknem na hrající fontánu (nic moc). Na jednom baneru svítí provokativně velkosti národního
dluhu a kolik to činí na osobu, to je asi nejhodnotnější informace v té záplavě kýče. Do lékárny CVS si
skočím pro pivsona, abych to vůbec dal. Pak se na chvilku klukům díky náskoku ztratím, ale neva, u trapného
Ostrova Pokladů počkám a po shledání jdeme na závěrečnou Margaritu do El Segundo Sol za lepší cenu 10$.