(zakresleno do mapy z http://www.tas.gov.au)
Neděle 28.2.
Asi v jednu v noci se budím a nemohu pořádně zabrat; nepomáhá ani trocha vodky, kterou jsem vzal jako dezinfekci. O půl páté definitivně vstávám a jdu do nedalekého McDonalda na snídani. Podniky tohoto typu moc nemusím, ale u „meka“ se ještě dá celkem vybrat co na snídani a kafe mají fakt dobrý. V 6:30 odcházíme z hotelu, neboť v 7:30 nám letí éro do Launcestonu na Tasmánii. Společnost Virgin Blue, se kterou letíme je sice low-cost, ale letadlo (Boeing 737-800) není nejhorší a cena 69 AUD za let je vyloženě výborná. Před odletem ještě vidím největší osobní dopravní letadlo, a to Airbus 380 v singapurských barvách. Odlet v 7:30 byl včas a po necelé hodině letu vystupujeme v cíli na malém letišti v Launcestonu. Při přistání se zdálo, že letadlo využilo celou délku přistávací dráhy (jak byla poměrně krátká); po zaaretování se vystupuje po schodech přímo na plochu letiště nedaleko budovy. Příruční i odbavená zavazadla očuchává pes, neboť se nesmí dovážet ovoce a potraviny živočišného původu.
Zde přímo na letišti si půjčujeme první (ze tří) vůz, a to Nissan X-Trail do společnosti Thrifty, se kterým máme v plánu „tasmánské kolečko“. Půjčení auta je vzhledem k okolnostem nejvýhodnější variantou, litr benzínu stojí cca 1,4 AUD (cca 24 K). Jako první zajímavost tohoto ostrova navštěvujeme (za 18 AUD) Riverside Zoopark ležící 25 km severozápadně od letiště. Zde mají různé druhy zvířeny, park působí dost pohodově a domácky, hlavní hřeb je krmení „tasmánského ďábla“ neboli ďábla medvědovitého v 10:30 – šelmička vypadá jako kombinace myši a medvěda ha ha. Viděli jsme krmení dvou dospělých jedinců a jednoho mláděte, no čekal bych větší zájem o chovatelem nabízenou flaxu; mládě se ovšem drželo pána jako klíště. Po obhlídce dalších zvířátek jsme jeli zpět k Launcestonu, v chrámu konzumu na předměstí zakoupili trochu proviantu a hurá na jih. V historickém městě, jak se doslova chlubí na cedulích Campbell Town si dáváme pauzu, červený most přes řeku Elizabeth je zdejší „top“ zajímavost. Dále pokračujeme přes Ross na křižovatku silnic 1 a 831, krajina se stává kopcovitější a přichází první z několika přeháněk. Jak rychle přišla, tak rychle zmizela, v pohodě.
Město Richmond se chlubí nejvyšším počtem historických staveb, tak si zde dáváme na hodinku přestávku, já jdu s PaCem do vězení – tedy na prohlídku historické káznice, nikoliv bručet ha ha. Pak se setkáváme s BJ a společně pokračujeme přes nejstarší kamenný most v Austrálii ke katolickému kostelu a zpět do centra. Opět zaprší, naštěstí naposled. V 18hodin přijíždíme do správního centra Tasmánie, města Hobart, a to od východu přes „Tasman bridge“. Zastavujeme se na vrcholku u památníku – hádáte-li ANZAC, pak správně – a poté pokračujeme hledat ubytování. Chytrá kniha (průvodce Lonely Planet) radí sice dobře, ale štěstí máme až na potřetí v hotelu Astor v centru. Přes poněkud honosný název se jedná spíš o nižší ligu, pokoj za 93 AUD je sice trochu unavený a záchod/sprcha je na chodbě, ale podnik má přívětivou atmosféru a paní vedoucí je celá hotová z toho, že má hosty z České republiky. Furt to opakuje a je vůbec milá, tak bereme ubytování hned na dvě noci. Jo a na rozdíl od F1 má připojení na i-net zadarmo, což byla obecně při naší dovolené výjimka, i-net byl jinak za poplatek. Večer jdeme mimo PK do vsi na gáblik do čínské restaurace, centrum je vylidněné a přichcíplé, hold neděle večer.
Pondělí 1.3.
V ceně ubytování byla i lehká (kontinentální) snídaně, při které jsem poprvé ochutnal Vegemite, což je hnědá potravinová pasta vyrobená z kvasničného výtažku. Toast potřený touto pomazánkou chutnal ambivalentně, tj. špatně i dobře najednou, ale postupně jsem si zvykl - ostatní nikoliv a po jednom ochutnání bylo finito ha ha. Chuťově bych to přirovnal k sójové omáčce nebo polévkovému koření rozetřenému na pečivu. Chvilku po 9h vyrážíme na tasmánskou památku číslo 1, a to do Port Arthuru vzdáleném 100 km jihovýchodně od Hobartu. Jedná se o historický areál se zříceninou káznice, kde byli umístěni ti nejtěžší zločinci deportovaní do Austrálie, několika domků „obsluhy“ vězení, zříceniny kostela, budovy bývalé vlády a na severní části jej uzavírá park. Nebylo by to špatné nebýt předraženého vstupného (28 AUD), za polovic bych byl spokojenější ha ha. Kluci měli názor ještě radikálnější, hold očekávání je někdy větší než skutečnost. Celkem jsme zde strávili asi 2h včetně půlhodinové vyjížďky lodí.
Po poledni vyrážíme k 5 km vzdálené „Remarkable Cave“, což je mořem vytvořená jeskyně, jejíž zadní část se propadla (?) a tak vznikl jakýsi průchod, kterým je vidět širý oceán. Na „Palmers lookout“ se jede naopak hodně do kopce, jedná se o vyhlídkový bod na jižní část Tasmánského poloostrova. Ve 14h se zastavujeme na menší nákup v městečku Nubeena a pak je na řadě východní část Tasmánského národního parku. Oblouk (Arch) a Ďáblova kuchyně (Devils Kitchen) jsou mohutné skály vymodelované působením oceánu, obzvlášť mohutný oblouk po kterém se nechá přejít je působivý ! Popojedeme pár km k chodníku (Pavement), to je pro změnu skála tvořící dno u pobřeží vymodelovaná do tvaru dlažebních kostek. Díky odlivu je to dobře patrné, vidíme i zástupce mořské fauny a flóry, hlavně různé šnekovce přilepené na kamenech a jakési hebledí. BJ požírá mořskou řasu, tak si dám taky, chutná docela dobře a je festově slaná, snad se po tom neposeru ha ha. Vzduch je jak z plicních lázní a nebe modré až při polarizaci černá, prostě nádhera !
Pozdě odpoledne se vracíme zpět, v Sorellu u Hobartu se stavujeme v chrámu konzumu pro proviant a večeři plánujeme na Mt. Wellingtonu (hora západně nad Hobartem, 1271 m.n.m.). Cesta nahoru z odbočky silnice 864 je dlouhá sice jen 12 km, ale díky úzké silničce to jedeme přes 20 minut. No s delším pobytem nahoře jsme se přepočítali, je tam festová zima (4 st.C) znásobená větrem, takže pár fotek a hybaj zpět níže. Asi v polovině silničky jsme se usadili v přístřešku, kde BJ dokonce rozfoukal dohasínající oheň a udělali si menší piknik. Po jeho skončení musíme jet opatrně, páč po soumraku ožívá zvířectvo, vidíme vombaty a snad i malé klokánky, či co to bylo. Na hotelu se bavíme s paní vedoucí mj. o elektrických zásuvkách – nemůže pochopit, že u nás není vypínač vedle zdířky, tak nám jednu věnuje. Asi si myslí, že ČR je poněkud zaostalá ha ha.
Úterý 2.3.
Ráno se po snídani loučíme, společná fotka s paní vedoucí je hezkou památkou na Hobartu ! Po silnici zvané „Huon highway“ míříme 110 km na jih za nejjižnější železniční tratí v Austrálii, a to Ida Bay railway. Úzkorozchodná trať (600 mm) sloužila k dopravě kamene z lomu, dřeva a dalším komoditám do přístavu; dnes je pro turistickou dopravu zachován úsek 7 km od silnice C636 jihovýchodním směrem. Po zakoupení jízdenky za 25 AUD jsme půlhodinku do odjezdu v 11:30 strávili zevlováním po nádražíčku a focením. V 11. 15 přijela souprava v konzistu „průmyslové lokomotivy“ a dvou otevřených vozů se střechou a lavicemi, obsazení bylo cca poloviční. Vlastní jízda byla sice ve znamení rychlosti tak 15-20 km/h, ale díky unavenému svršku působila dost dynamicky, občas jsem si skoro myslel, že vykolejíme ha ha. V polovině vzdálenosti do cílové staničky byla pauza (s výkladem) na obhlídku zbytků hřbitova, který náležel k zaniklé osadě nedaleko. V cíly na pobřeží Southport lagoon byla malá stanička (pár kolejí a jednoduchý přístřešek) se smyčkou, takže nebylo nutné objíždět, 25 minut do odjezdu v 12:30 uteklo jako voda. Cesta zpět byla non-stop a ve 13:10 nás vítala výchozí stanice.
Další zajímavost v této oblasti byla jeskyně „Hastings Caves“ 15 km severozápadně. Prohlídka s průvodcem za 24 AUD trvala od 14:30 do 15:15, no moc nás nebylo, my 4 + dalších 5 lidí. Vlastní jeskyně nebyla nehezká, ale oproti třeba Moravskému krasu to byla nižší liga ha ha. Nakonec nám paní zhasnula, takže jsme měli minutu absolutní tmy. A pak jsme jeli furt na sever, plánovali jsme dojet kam až to půjde za světla, třeba až do Dervent Bridge na hranici NP Wild Rivers / Lake St. Clair. Ve městě Huonville jsme ve chrámu konzumu nakoupili zásoby a v 17:30 dorazili zpět do Hobartu. Zde jsme si dali na molu Elizabeth St. Pier. výborné Fish & Chips / mušle (BJ), byla toho fakt megaporce, a po menším šmajdu pokračovali dál směrem na New Norfolk. Čas letěl, takže u Hamiltonu bylo jasné, že za hodinu je tma a do Dervent Bridge nedojedeme.
Obecně se v Austrálii za tmy nedoporučuje jezdit mimo osídlené oblasti v okolí měst menším vozům, neboť po soumraku vylézá plno zvěře a taková srážka s klokanem či dokonce dobytkem by nebyla nic příjemného. Na Tasmánii jsou sice menší zvířata – viděli jsme jich dost přejetých u silnic, hlavně vombati a malí klokani – ale i tak to nemá cenu hrotit, nehledě na to, že za tmy není vidět zdejší hezká krajina. Takže v 19h jsme zastavili v Ouse, městečku čítajícím asi 100 obyvatel s hotelem / hospodou, pumpou /hokynářstvím, kostelem a několika desítky domků. V hotelu na „hlavní“ třídě jsme vyfasovali dva malé pokoje po 80 AUD, ten náš byl snad nejmenší v celé budově, že jsme měli problém do něj vše nasoukat. Pozdě večer jsem si skočil dolů na točeného piwsona, sklenka 0.285 Cascade ležáku byla za 3,5 AUD. Venku byla až na pár světel tma jako v pytli, nebe plné hvězd a cikády tomu dodávali poněkud mystický rozměr.
Neděle 28.2.
Asi v jednu v noci se budím a nemohu pořádně zabrat; nepomáhá ani trocha vodky, kterou jsem vzal jako dezinfekci. O půl páté definitivně vstávám a jdu do nedalekého McDonalda na snídani. Podniky tohoto typu moc nemusím, ale u „meka“ se ještě dá celkem vybrat co na snídani a kafe mají fakt dobrý. V 6:30 odcházíme z hotelu, neboť v 7:30 nám letí éro do Launcestonu na Tasmánii. Společnost Virgin Blue, se kterou letíme je sice low-cost, ale letadlo (Boeing 737-800) není nejhorší a cena 69 AUD za let je vyloženě výborná. Před odletem ještě vidím největší osobní dopravní letadlo, a to Airbus 380 v singapurských barvách. Odlet v 7:30 byl včas a po necelé hodině letu vystupujeme v cíli na malém letišti v Launcestonu. Při přistání se zdálo, že letadlo využilo celou délku přistávací dráhy (jak byla poměrně krátká); po zaaretování se vystupuje po schodech přímo na plochu letiště nedaleko budovy. Příruční i odbavená zavazadla očuchává pes, neboť se nesmí dovážet ovoce a potraviny živočišného původu.
Zde přímo na letišti si půjčujeme první (ze tří) vůz, a to Nissan X-Trail do společnosti Thrifty, se kterým máme v plánu „tasmánské kolečko“. Půjčení auta je vzhledem k okolnostem nejvýhodnější variantou, litr benzínu stojí cca 1,4 AUD (cca 24 K). Jako první zajímavost tohoto ostrova navštěvujeme (za 18 AUD) Riverside Zoopark ležící 25 km severozápadně od letiště. Zde mají různé druhy zvířeny, park působí dost pohodově a domácky, hlavní hřeb je krmení „tasmánského ďábla“ neboli ďábla medvědovitého v 10:30 – šelmička vypadá jako kombinace myši a medvěda ha ha. Viděli jsme krmení dvou dospělých jedinců a jednoho mláděte, no čekal bych větší zájem o chovatelem nabízenou flaxu; mládě se ovšem drželo pána jako klíště. Po obhlídce dalších zvířátek jsme jeli zpět k Launcestonu, v chrámu konzumu na předměstí zakoupili trochu proviantu a hurá na jih. V historickém městě, jak se doslova chlubí na cedulích Campbell Town si dáváme pauzu, červený most přes řeku Elizabeth je zdejší „top“ zajímavost. Dále pokračujeme přes Ross na křižovatku silnic 1 a 831, krajina se stává kopcovitější a přichází první z několika přeháněk. Jak rychle přišla, tak rychle zmizela, v pohodě.
Město Richmond se chlubí nejvyšším počtem historických staveb, tak si zde dáváme na hodinku přestávku, já jdu s PaCem do vězení – tedy na prohlídku historické káznice, nikoliv bručet ha ha. Pak se setkáváme s BJ a společně pokračujeme přes nejstarší kamenný most v Austrálii ke katolickému kostelu a zpět do centra. Opět zaprší, naštěstí naposled. V 18hodin přijíždíme do správního centra Tasmánie, města Hobart, a to od východu přes „Tasman bridge“. Zastavujeme se na vrcholku u památníku – hádáte-li ANZAC, pak správně – a poté pokračujeme hledat ubytování. Chytrá kniha (průvodce Lonely Planet) radí sice dobře, ale štěstí máme až na potřetí v hotelu Astor v centru. Přes poněkud honosný název se jedná spíš o nižší ligu, pokoj za 93 AUD je sice trochu unavený a záchod/sprcha je na chodbě, ale podnik má přívětivou atmosféru a paní vedoucí je celá hotová z toho, že má hosty z České republiky. Furt to opakuje a je vůbec milá, tak bereme ubytování hned na dvě noci. Jo a na rozdíl od F1 má připojení na i-net zadarmo, což byla obecně při naší dovolené výjimka, i-net byl jinak za poplatek. Večer jdeme mimo PK do vsi na gáblik do čínské restaurace, centrum je vylidněné a přichcíplé, hold neděle večer.
Pondělí 1.3.
V ceně ubytování byla i lehká (kontinentální) snídaně, při které jsem poprvé ochutnal Vegemite, což je hnědá potravinová pasta vyrobená z kvasničného výtažku. Toast potřený touto pomazánkou chutnal ambivalentně, tj. špatně i dobře najednou, ale postupně jsem si zvykl - ostatní nikoliv a po jednom ochutnání bylo finito ha ha. Chuťově bych to přirovnal k sójové omáčce nebo polévkovému koření rozetřenému na pečivu. Chvilku po 9h vyrážíme na tasmánskou památku číslo 1, a to do Port Arthuru vzdáleném 100 km jihovýchodně od Hobartu. Jedná se o historický areál se zříceninou káznice, kde byli umístěni ti nejtěžší zločinci deportovaní do Austrálie, několika domků „obsluhy“ vězení, zříceniny kostela, budovy bývalé vlády a na severní části jej uzavírá park. Nebylo by to špatné nebýt předraženého vstupného (28 AUD), za polovic bych byl spokojenější ha ha. Kluci měli názor ještě radikálnější, hold očekávání je někdy větší než skutečnost. Celkem jsme zde strávili asi 2h včetně půlhodinové vyjížďky lodí.
Po poledni vyrážíme k 5 km vzdálené „Remarkable Cave“, což je mořem vytvořená jeskyně, jejíž zadní část se propadla (?) a tak vznikl jakýsi průchod, kterým je vidět širý oceán. Na „Palmers lookout“ se jede naopak hodně do kopce, jedná se o vyhlídkový bod na jižní část Tasmánského poloostrova. Ve 14h se zastavujeme na menší nákup v městečku Nubeena a pak je na řadě východní část Tasmánského národního parku. Oblouk (Arch) a Ďáblova kuchyně (Devils Kitchen) jsou mohutné skály vymodelované působením oceánu, obzvlášť mohutný oblouk po kterém se nechá přejít je působivý ! Popojedeme pár km k chodníku (Pavement), to je pro změnu skála tvořící dno u pobřeží vymodelovaná do tvaru dlažebních kostek. Díky odlivu je to dobře patrné, vidíme i zástupce mořské fauny a flóry, hlavně různé šnekovce přilepené na kamenech a jakési hebledí. BJ požírá mořskou řasu, tak si dám taky, chutná docela dobře a je festově slaná, snad se po tom neposeru ha ha. Vzduch je jak z plicních lázní a nebe modré až při polarizaci černá, prostě nádhera !
Pozdě odpoledne se vracíme zpět, v Sorellu u Hobartu se stavujeme v chrámu konzumu pro proviant a večeři plánujeme na Mt. Wellingtonu (hora západně nad Hobartem, 1271 m.n.m.). Cesta nahoru z odbočky silnice 864 je dlouhá sice jen 12 km, ale díky úzké silničce to jedeme přes 20 minut. No s delším pobytem nahoře jsme se přepočítali, je tam festová zima (4 st.C) znásobená větrem, takže pár fotek a hybaj zpět níže. Asi v polovině silničky jsme se usadili v přístřešku, kde BJ dokonce rozfoukal dohasínající oheň a udělali si menší piknik. Po jeho skončení musíme jet opatrně, páč po soumraku ožívá zvířectvo, vidíme vombaty a snad i malé klokánky, či co to bylo. Na hotelu se bavíme s paní vedoucí mj. o elektrických zásuvkách – nemůže pochopit, že u nás není vypínač vedle zdířky, tak nám jednu věnuje. Asi si myslí, že ČR je poněkud zaostalá ha ha.
Úterý 2.3.
Ráno se po snídani loučíme, společná fotka s paní vedoucí je hezkou památkou na Hobartu ! Po silnici zvané „Huon highway“ míříme 110 km na jih za nejjižnější železniční tratí v Austrálii, a to Ida Bay railway. Úzkorozchodná trať (600 mm) sloužila k dopravě kamene z lomu, dřeva a dalším komoditám do přístavu; dnes je pro turistickou dopravu zachován úsek 7 km od silnice C636 jihovýchodním směrem. Po zakoupení jízdenky za 25 AUD jsme půlhodinku do odjezdu v 11:30 strávili zevlováním po nádražíčku a focením. V 11. 15 přijela souprava v konzistu „průmyslové lokomotivy“ a dvou otevřených vozů se střechou a lavicemi, obsazení bylo cca poloviční. Vlastní jízda byla sice ve znamení rychlosti tak 15-20 km/h, ale díky unavenému svršku působila dost dynamicky, občas jsem si skoro myslel, že vykolejíme ha ha. V polovině vzdálenosti do cílové staničky byla pauza (s výkladem) na obhlídku zbytků hřbitova, který náležel k zaniklé osadě nedaleko. V cíly na pobřeží Southport lagoon byla malá stanička (pár kolejí a jednoduchý přístřešek) se smyčkou, takže nebylo nutné objíždět, 25 minut do odjezdu v 12:30 uteklo jako voda. Cesta zpět byla non-stop a ve 13:10 nás vítala výchozí stanice.
Další zajímavost v této oblasti byla jeskyně „Hastings Caves“ 15 km severozápadně. Prohlídka s průvodcem za 24 AUD trvala od 14:30 do 15:15, no moc nás nebylo, my 4 + dalších 5 lidí. Vlastní jeskyně nebyla nehezká, ale oproti třeba Moravskému krasu to byla nižší liga ha ha. Nakonec nám paní zhasnula, takže jsme měli minutu absolutní tmy. A pak jsme jeli furt na sever, plánovali jsme dojet kam až to půjde za světla, třeba až do Dervent Bridge na hranici NP Wild Rivers / Lake St. Clair. Ve městě Huonville jsme ve chrámu konzumu nakoupili zásoby a v 17:30 dorazili zpět do Hobartu. Zde jsme si dali na molu Elizabeth St. Pier. výborné Fish & Chips / mušle (BJ), byla toho fakt megaporce, a po menším šmajdu pokračovali dál směrem na New Norfolk. Čas letěl, takže u Hamiltonu bylo jasné, že za hodinu je tma a do Dervent Bridge nedojedeme.
Obecně se v Austrálii za tmy nedoporučuje jezdit mimo osídlené oblasti v okolí měst menším vozům, neboť po soumraku vylézá plno zvěře a taková srážka s klokanem či dokonce dobytkem by nebyla nic příjemného. Na Tasmánii jsou sice menší zvířata – viděli jsme jich dost přejetých u silnic, hlavně vombati a malí klokani – ale i tak to nemá cenu hrotit, nehledě na to, že za tmy není vidět zdejší hezká krajina. Takže v 19h jsme zastavili v Ouse, městečku čítajícím asi 100 obyvatel s hotelem / hospodou, pumpou /hokynářstvím, kostelem a několika desítky domků. V hotelu na „hlavní“ třídě jsme vyfasovali dva malé pokoje po 80 AUD, ten náš byl snad nejmenší v celé budově, že jsme měli problém do něj vše nasoukat. Pozdě večer jsem si skočil dolů na točeného piwsona, sklenka 0.285 Cascade ležáku byla za 3,5 AUD. Venku byla až na pár světel tma jako v pytli, nebe plné hvězd a cikády tomu dodávali poněkud mystický rozměr.