Kliknutím na název kapitoly se dostanete do fotogalerie.
1.den - Berlín (neděle 27.7.)
Na přelomu července a srpna 2003 jsem navštívil ostrov ohně a ledu - Island. Pohodový zájezd pořádal Petr
Rádl, takže se sešla skupinka 12 nadšenců a jelo se. Cesta začala v neděli ráno 27. 7. v 9 hodin v Praze hl.
n. vlakem EC 174 „Alois Negrelli“ do Berlína, kam jsme dorazili na nádraží Zoo ve 14:31. Čas do odletu ve
zhruba 8 večer jsme strávili prohlídkou Říšského sněmu a okolí. Cesta letadlem společnosti Aero Lloyd
trvající 3,5 hodiny byla v pohodě, co to bylo za stroj si přesně nepamatuji, zřejmě A 320/1. Čas při
přistání na letišti v Keflavíku ukazoval 22:30, neboť se o hodinu posunul zpět. Než nám vysáčkovali
zavazadla a díky téměř hodinové cestě autobusem jsme se do hlavního města Reykjavík dostali až o půlnoci.
Ubytování v hostelu bylo přijatelné, pokoje pro 4 lidi celkem velké a čisté.
2.den - z Reykjavíku do Víku pod Myrdalem (pondělí 28.7.)
Druhý den ráno šel Petr R. vyzvednou auto, kterým objedeme zemi po okružní silnici. Větší dodávka Dodge Ram
byla pro 12 lidí + zavazadlo dost na hraně, ale vešli jsme se. A pak již nastal čas odjezdu, moc jsme se
těšil na to, jak bude vypadat krajina za městem. První náznak sopečné krajiny byl u městečka Hveragerdi a
pak následovala zastávka u vodopádu Seljalandsfoss. Proud vody padající z výšky 60 metrů je zajímavý tím, že
se dá dokola obejít a člověk ani moc nenamokne. O dost větší průtok má Skógafoss o 30 km dále. Vysoký je též
zhruba 60 metrů, ale jeho šířka je 25 metrů a působí tak mnohem mohutněji. Třetí zastávka je na mořském
pobřeží u farmy Reynir – odtud jsou vidět tzv. zkamenělí trolové a poloostrov Dyrholaey. Pozdě odpoledne
jsme dojeli do nedalekého městečka Vík i Myrdal (= pod Myrdalem) čítajícím zhruba 300 obyvatel. Na sever od
něj se rozkládá velký ledovec Mýrdalsjökull, který ovlivňuje klima v okolí. Zde máme ubytování v místním
hostelu, pokoje jsou malé a nahuštěné, tak trávím čas raději venku prohlídkou městečka. No ono toho moc až
tolik vidět není, nejvíc zaujme na návrší stojící kostelík.
3.den - z Víku pod Myrdalem do Höfnu (úterý 29.7.)
Ještě než jsme dali sbohem Víku, tak vidíme troly z druhé strany od městečka a jedeme východním směrem. Asi
po půl hodině jízdy vidíme z dálky první dnešní ledovec, a to Mýrdalsjökull. Přejíždíme plno větších či
menších řek, které jsou bohatě napájeny z ledovců ve vnitrozemí. Krajina působí pustým dojmem, o to více
překvapí u městečka Kirkjubaejarklaustur svěží zeleň na loukách a kopcích – ale jen na chvilku. U vodopádu
Krossarfoss dáváme pauzu a jdeme se podívat na místní koně v ohradě opodál – jsou trochu plašší, ale nakonec
se nechají zlákat na kus žvance ha ha. A pak vidíme další ledovec, a to Skaídarárjökull, tentokrát z mnohem
větší blízkosti. Stejně jako vpravo od něj nacházející se Skaffafellsjökull se jedná o součást toho
největšího evropského ledováka – Vatnajökull. V roce 1996 se probrala k životu sopka Grímsvötn ležící pod
ledovcem a následující tání způsobilo obrovskou povodeň, které zaplavila celé údolí okolo řeky Skeidará –
proud byl široký 5 až 10 km ! Jako memento této události je ponecháno torzo mostu. Po silnice č. 1 objedeme
horu Hvannadalshnúkur a jsme u jezera Jökulsarlón. To sousedí přímo s ledovcem Breidamerkurjökull, ze
kterého se odlamují kusy špinavého ledu plující po jezeře. Z něj vychází malá, ale dravá řeka ústící do moře
o cca 200 metrů opodál. Dnešní finále je město Höfn čítající asi 1780 obyvatel, kde máme ubytování v docela
pohodlném domku na pomezí hostelu a pensionu. Podvečer si jej trochu projdu, zaujme opět kostel v moderním
stylu, vodárenská věž a přístav.
4.den - z Höfnu do Seydisfjörduru (středa 30.7.)
Ráno si v Höfnu skočím do sámošky nakoupit trochu cestovního proviantu, ale ty ceny ! Vše je 3x-4x dražší
než u nás, inu jiný kraj jiná cenotvorba ha ha. Na nedalekém poloostrově Stokksnes má být údajně vidět
tuleni, ale při naší vizitě ničeho nevidět. Pak pokračujeme opět po okružní silnici č. 1 vedoucí po okraji
moře, většina je asfaltovaná, ale sem tam se najde pár kilásků pouze po šotolině. V městečku Breiddalsvík
zahneme do vnitrozemí, silnice prudce stoupá vzhůru poněkud ponurým krajem. V Egilsstadiru dáváme pauzu,
následujících 21 km do Seydisfjorduru je ve znamení klesání k moři. Ubytování máme ve škole v tělocvičně na
matracích, no sice to žádná sláva nebyla, ale vše jiné bylo vykoupeno, neboť zítra odplouvá loď do Norska.
Ale je k dispozici čistá sociálka, káva, čaj a voda – evidentně se místní snaží trochu vyvážit spartánské
podmínky ! Docela mě fascinují volně přístupné učebny a kabinety, tak trochu nahlédnu a při sezení v lavici
si představím, jak asi může vypadat místní výuka. Navečír opět obligátní špacír po městě a jde se do tyátru
! Dnes je totiž představení dánského studentského sboru Ragnarok pojednávající o osídlení Islandu. I když
jsem všemu zdaleka nerozuměl, bylo to moc působivé !
5.den - ze Seydisfjörduru do Akureyri (čtvrtek 31.7.)
Ráno jsem nemohl trochu dospat, páč nás čeká (mimo jiné) nejmohutnější evropský vodopád - Dettifoss. Než
jsme se k němu dostali, dalo to skoro 2 hodiny jízdy stále po okružní silnici č.1. Ta byla ale v oblasti
Jökuldaisheidi pouze štěrková a okolí působilo tuze depresivně - pouze zerodovaná láva, kamení, prostě
Mordor jak vyšitej (ha ha). U osady Grímsstadir čítající pár domků v konečně zase zeleném terénu odbočujeme
na cestu k vodopádu, 28 km po spartánské komunikaci jedeme snad 40 minut. Z parkoviště je to k vodopádu asi
10 minut a zážitek je to vskutku nezapomenutelný ! Masy kalné vody řeky Jökulsá padají do strže z výšky 42
metrů s průtokem 200 metrů kubických za vteřinu. Pro burácení není slyšet vlastního slova. Trochu se
podivuji jednomu členu výpravy, který jde snad půl metru ke kraji ... Po důkladném obzírání pokračujeme do
oblasti nedaleké činné sopky Krafla. Nejedná se o jednu kouřící horu, ale spíš o celou oblast, kde se láva
dostane na povrch v různých místech. Projdeme si oblast, kde tomu tak bylo před 15 lety, ale prší čím dál
víc, tak padáme zpět do vozu. U jezera Mývatn (= komáří jezero) se vyčasilo a je tak možnost shlédnout tzv.
pseudokrátery a na jeden vylézt. Kopečky vypadají jako malé sopky, ale vznikají tak, že horká láva teče přes
mokřadní oblast a vodní pára a plyny tvoří tyto útvary, které se podobají skutečným sopečným kráterům. Jinak
nás ale žádný bodavý insekt neotravoval, takže pohoda. A jede se na další "highlight" - Godafoss. Malý (12 m)
, ale mohutný a skálou ve dví rozdělený vodopád má pro Islanďany velký kulturní význam. V roce 999 bylo
přijmuto křesťanství jako oficiální náboženství Islandu a jako důkaz zkoncování se starými pořádky byly do
tohoto vodopádu hozeny sošky pohanských bohů. Pozdě odpoledne dojedeme do druhého největšího města - Akureyri
(17 000 obyv). Ubytování je sice psáno jako hostel, ale máme dvě hezké chatky en-suite mimo hlavní budovu,
jednoznačně nejlepší bydlení za celou dobu. Večer si projdu město okolo přístavu v sámošce nakoupím lehké pivo
Wiking. Piksla 0,5l s obsahem alkoholu 2,5% (taková "osmička") stojí skoro 50 korun. Stejně tak potraviny
vyjdou dle druhu na 3-násobek až 5-násobek toho co u nás, hold drahota. Večer si v chatce povídáme s
vedoucím o všem možném, ale hlavně o cestování. Herdek, to to ale utíká - dnešní den byl akorát v polovině
cesty, nepočítám-li neděli při přistání.
6.den - z Akureyri do Borgarnes (pátek 1.8.)
V chatě se spalo fakt výtečně, paráda ! Takový nocleh bych si nechal líbit po celou dobu ha ha. A je tady
opět okružní silnice číslo 1., která do první zastávky u Varmahlídu vede vnitrozemím. Při pauze u farmy
Flugumýri se pokouším vyfotit nádhernou chlupatou kočku, ale výsledek je poněkud rozmazaný (ach ty automaty
grrr). Krajina okolo místa Prístapar o 65 km dál je sice poněkud fádní, ale místo má velký historický význam
- v roce 1830 zde byl vykonán poslední trest smrti na Islandu. Inu leckteré rádoby-demokratické státy by se
mohli učit ... Silnice je už pořád kvalitní asfaltka, štěrkové úseky jsme nechali včera konečně za sebou.
Chvíli vede na pobřeží moře, resp. fjordů, chvíli vrcholky vnitrozemím. Okolo Midfjörduru a Hrútafjörduru je
festově větrno, ale naštěstí neprší, takže celkem přijatelné místo na piknik. U městečka Stadur opustíme
moře a uvidíme jej až u Borgrarnes po 90 km. Údolím řeky Nordurá dojedeme k další zajímavosti, a to ke
kráteru Grabrók. Větší kráter Grabrók má menšího souseda se jménem Grábrókarfell a na něj vylezeme. Jedna
strana je narušená a je hezky vidět, kudy a kam kdysi tekla láva. K večeru dorazíme k městečku Borgranes,
kde máme nocleh v zajímavém hostelu. Budova totiž slouží i jako základna golfového klubu a pokoje skýtají
více než přijatelný komfort. Při kuchtění večeře se mě ptají Japonci činící to samé, odkud jsme a jestli je
pro nás zde stejně tak draho jako pro ně. Teda měl jsem co dělat, abych zadržel smích, to byla fakt hláška.
A až když jsem navštívil Japonsko o pět let později, tak jsem plně docenil jejich dotaz, páč v zemi
vycházejícího slunce je pro nás snad celkem ještě přijatelně, rozhodně levněji než třeba v leckterých zemích
západní Evropty. Ale zpět na Island - večer jdu ještě s Rudou C. na menší špacír do městečka, ovšem blížící
se déšť nás zažene zpět. Na golfovém place se i v dešti a větru pokouší pár Islanďánů hrát, míček lítá kam
nemá, ale evidentně je to baví. Inu jiný kraj, jiný mrav.
7.den - z Borgarnes do NP Pingvellir a do Reykjavíku (sobota 2.8.)
Údolím řeky Grímsá jedeme po prašné cestě směrem k národnímu parku Pingvellir. Krajina okolo nepatří sice
mezi ty "top" pohledy, ale třeba pohoří Armannsfell je něco, co u nás nemáme (ha ha). Při malém šmajdu
opodál narazíme na plno hub (kozáků), tak jich něco posbíráme s tím, že večer bude smaženice. MNárodní park
Pingvellir je místo, které má pro Islanďany velký význam - okolo roku 930 zde byl založen první parlament na
světé (Alting). Ten se scházel každý rok až do (dá se říci) ztráty samostatnosti 1798. Z hlediska přirodního
je největší zajímavost místo, kde se setkává evropská a americká kontinetální deska - pár kroků a člověk
mění kontinenty jako na běžícím páse ha ha. Vůbec celé místo působí velmi zajímavým dojmem díky hezkému
prostředí s hlubokým kulturním odkazem. Ale je třeba popojet dále, a to východním směrem k oblasti gejzírů.
Tedy funkční je jenom jeden, a to Strokur stříkající po cca 5 minutách do 25 metrů. Vedle sousední "Geysir"
má zajímavou historii - v roce 1915 činnost gejzíru ustala, ale následná zemětřesná aktivita v oblasti v
roce 1935 ho zase probudila k životu. Jeho činnost se ale postupně utlumovala, nicméně po sérii zemětřesení,
které zasáhly oblast v roce 2000 opět Geysir chrlí vodu. Obvykle je tomu tak v rozmezí 5 až 8 hodin a vařící
voda je vyvrhována až do výšky 60-70 metrů. Jeho výtrysky ale mohou být značně nepravidelné, i co se
mohutnosti týče a mohou často na dlouhé roky ustat. No ještě že funguje Strokur, jinak by to bylo zklamání -
i když vlastně ani ne, planina plná jezírek s horkou a bublající vodou je sama o sobě zajímací. Nedaleko je
jeden z nejhezčích vodopádů, a to Gullfoss neboli Zlatý vodopád. Skládá se ze dvou stupňů a voda padá 32
metrů do strže řeky Hvítá. Díky vhodné "konfiguraci" se nad ním tvoří pěkná duha. Navečer dorazíme do
hlvního města Reykjavík do stejného hostelu, kde začala cesta. Zítra nás čeká ještě celý den na ostrově a o
půlnoci poletíme domů.
8.den - Reykjavík (neděle 3.8.)
Tak a je tady poslední den před odletem. Ráno sjedeme autem do centra, protože hostel je trochu bokem. Okolo
vily Höfdi, kde se poprvé sešel R.Raegan a M.Gorbačov v říjnu 1986 jdeme k největšímu kostelu na Islandu -
Hallgrímskirkja. Stavba luteránského kostela trvala poměrně dlouho, od roku 1945 do 1986. Za nevelký peníz
se dá vyjet do výšky asi 55 metrů ve věži celkem 74,5 metrů vysoké, odkud je parádní rozhled na město a
okolí. Reykjavík má cca 115 000 obyvatel, ale působí spíš jako větší okresní město našeho formátu ha ha. Po
návratu z obzírací plošiny si dáme rozchod, s Rudou C. dáme menší šmajd centrem. Okolo jezera Tjörnin
dorazíme k dalšímu kostelu, a to tentokrát katolickému Landakotskirkja. Novogotický kostel je obklopen
upraveným parkem a místo působí spíš jako někde ve střední Evropě. Pak obhlídneme výstavu velkoformátových
fotografií na náměstí Austurvöllur a okolo bývalé budovy parlamentu se vrátíme zpět k Höfdi a autu nedaleko.
Odpoledne dáme městu sbohem a za 40 minut jsme u Blue Lagoon neboli Modré Laguny. Jedná se asi o nejznámější
geotermální koupání na Islandu, na ceně vstupného je to vidět (cca 300 Kč), ale stojí to fakt za to ! Voda
bohatá na minerály má teplotu od 40 do 20 stupňů, která se mění plynule od nejteplejšího místa k
nejstudenějšímu, takže každý si může vybrat do mu vyhovuje. Parádnímu koupání věnujeme asi 3 hodiny, využiju
i saunu, ale z ním se mi za chvilku točí šiška, takže toho nechám. Nicméně vše jednou končí a nás čeká
posledních 25 km cesty na letiště Keflavík. Vedoucí P.Rádl odevzdá v půjčovně vůz, který nám dobře sloužil
celou dobu a o půlnoci odletíme zpět do Berlína. Letí se tak trochu "přes noc", protože k 3,5 hodinám letu
se přičítá posun 1h, v Berlíně na Tegelu jsme časně ráno před 5. hodinou. A to je definitivní tečka za
ostrovem ohně a ledu. Poté jsem ještě pobyl pár dnů v Německu a prošotoušil několik tratí včetně VRT Frankfurt -
Köln, ale musím se přiznat, že jsem to trochu odzíval, neboť dojmy z návštěvy Islandu byly mnohem větší.