7.den - středa 22.1.
Poslední den na ostrově. Ještě jsem nenapsal o kočkách – v Malajsii jsme jich viděli docela hodně, většina
vypadala že minimálně nestrádá. Co bylo ale divné a snad i pobuřující, že spousta měla ve třetině až polovině
useknutý ocas. Kočičí oháňka je důležitou součástí těla a takové mrzačení se mi příčí. Psů jsme viděli málo, oni
je muslimáci obecně nemají moc rádi …
Ráno jsme vyjeli po klikaté silnici na nejvyšší bod Langkawi, a to Gunung Raya vysoký 881 metrů od mořské
hladiny. Vstupné bylo za pár fufňů a na vrchol výhledny byla dokonce zdviž. Nahoře byl docela slušný výhled (ale
do Thajska opět nebylo možno dokouknout), trochu fukeř a děžurná s občerstvením. Cestou zpátky jsme v polovině
zastavili u skupinky lidí, kteří filmovali a fotili tukany ve volné přírodě. Původně jsme si mysleli, že číhají
na opice – však jedna vofouklá nevyla daleko ha ha.
Na křížovce Jalan Ulu Melaka a Jalan Gunung Raya se dáváme na sever a míříme na pláž u Tanjung Rhu resort. Má to
být soukromý pozemek, ale pouštějí tam i „běžné“ návštěvníky po upozornění co se smí nebo nesmí (třeba
piwsonování u vody ha ha). Oproti včerejšku je tady trochu víc lidí, ale stále v pohodě, voda je čistá a hluboká.
Tak tam v klidu strávíme asi 2 hodiny, horší to bylo se stínem, jak jsem zjistil následující dny. Vysoké hebledí
vypadalo OK, ale ve skutečnosti bylo řidké jak ranní stolice (ha ha), tak jsem spálil hlavně záda. Jo a piwsona
jsem si otevřel, hasit (žízeň) se musí.
Na pozdní oběd zajdeme do vesničky opodál, je to tam vyloženě lidové jak vybavením, tak cenami. Potkáváme
dokonce skupinku Čechů, tak jim přejeme bon apetit jo hoho. Zpátky do Kuahu jedeme po východní cestě přes Kampung
Kilim, kde na skok omrkneme další hinduistický chrám. Ještě jsme chtěli zajet do jedné prý zajímavé vesnice, ale
nějak není k nalezení nebo to byla ta úplně vobyčejná kde jsme točili káru.
A protože večer nám pluje loď na Penang, je čas na návrat k hotelu, vyzvednou zavazadla co ochotně nechali v
recepci a na 2x se přemístit k přístavu. Naráz by to ani náhodou nešlo, leda snad vyštosovat zavazadla na střechu
? (ha ha). Do odplutí v 17:30 je čas ještě vyfotit megaorla, jeden ze symbolů Langkawi. Cesta lodí byla trochu
zklamání, čekali jsme aspoň malou venkovní palubu kde by se dalo sledovat odplutí a západ slunce, ale prd. Sedělo
se v překlimatizované místnosti připomínající trochu autobus, místa nemnoho, ještě že nebylo plno. Snad jen film
to spravil, Kapitán Phillips o přepadení kontejnerové lodi somálskými piráty je víc než vhodný snímek na cestu
lodí 3,5 hodiny (ha ha).
Ve 21h nás vítá Georgetown na ostrově Penang. K pevnině u města Butterworth to není daleko, takže ostrov je s ní
spojen mostem „Penang bridge“ dlouhém 13,5 km. Z přístavu bereme 2x taxála k ubytování, trochu nás za 60 MYR
natáhli (ale ne moc). Heritige hotel bylo asi nejlepší ubytování co jsme měli – historická budova bývalé
koloniální správy stará skoro 100 let měla „genius loci“ (duch místa) a poskytovala veškerý komfort. Místnosti
byli nadprůměrně velké, k dispozici byla samozřejmě pěkná koupelna a dřevěný balkon. Večer jsme ještě zašli do
100 metrů vzdáleného food courtu na dlabanec, asi 10 stánků nabízelo různé druhy kuchyně. Opět plná spokojenost,
i ten piwson cenově ušel – tedy proti Kuala Lumpur, proti Langkawi je 12MYR za 0,66 litru drahota.
8.den - čtvrtek 23.1.
Pár informací o Penangu: ostrov je veliký 293 km2 a má 750 000 obyvatel, zdaleka největší sídlo je Georgie Town
mající cca 700 000 obyvatel (bráno v aglomeraci). Je zde % největší zastoupení Číňanů, a to 41,7%, Malajců je 41,
3% a Indů 9,8%. V roce 2008 bylo centrum Georgie Townu vyhlášeno památkou Unesco. Britská správa skončila v roce
1957 a ostrov se stal součástí Federation of Malaysia (od roku 1963 pouze Malaysia). Tak to byl stručný exkurz
kde jsme, však i hotel upomíná na britskou správu.
A jak jsem psal minule, ubytování to bylo vskutku kvalitní a bylo to znát i na snídani. Bohatý výběr všeho
možného z evropské i asijské kuchyně, občas „fussion“, zajišťoval výborný začátek dne. Jako první úkol bylo dojet
do Batu Feringgi vyzvednou v půjčovně auto. BJ byl trochu chabrus na zažívání, dal si tedy odpočinek na pokoji a
jeli jsme tři. Cesta příměstským autobusem trvala asi půl hodiny a po vystoupení nastala trochu svízel s hledáním
půjčovny. Pavel měl vytlačené (ha ha) dvě mapy a na každé to bylo jinde.
První pokus nevyšel a na dotaz nás místní směrovali do pomyslného centra Batu Feringgi. Tam jsme v přízemí věžáku
narazili na hledanou kancelář, ale nikdo nikde. Prosíme pána z vedlejšího obchodu, zda by nezavolal na vyvěšené
číslo, ale nedovolá se. Tak to zkusím z nedalekého automatu (zázrak že fachčil, vypadal tuze uboze) a na potřetí
jsem se dovolal. Sice jsem si nebyl moc jistý hovorem, ale po chvilce přišel zaměstnanec půjčovny a bylo po
starostech. Chvilka úřadu a jede se – máme velký „vágn“ značky Hnisan (ha ha) – na první zajímavost, a to do
vesnice Teluk Bahang.
Tam je vstup do národního parku „Pejabat Taman Negara P. Pinang“. Za malý obolus 5 MYR fasujeme lupeny a hurá do
džungle ! No začátek byl svéráznej, pláž u rybářské vesnice je zasviněná odpadky. Pak se stezka odchýlila do lesa
a dostali jsme se k visutým chodníkům. Po rozestupech procházíme v korunách stromu a je to super zážitek ! Štěpán
trochu zezelenal, ale jinak se držel (ha ha). V lese je dusno jako v prádelně, tak se rozhodujeme pro kratší
špacír než bylo původně zamýšleno. Jakousi nábližkou jdeme na rozcestí Pakabbas Jct. a zpět k bráně. Jo a v lese
byl pěknej lomoz od hmyzu, různé zvuky více či méně hlučné a dlouhé, to se musí slyšet.
Na oběd jsme zamířili do Pantal Aceh, kde má být autentická rybářská vesnice, ale byla to obyčejná ves s minimem
stravovacích možností. Tak jsme pokračovali dál a v sousední vesnici na hlavní cestě jsme zasedli do velmi
lidového podniku. Jídlo levné a dobré, objednávku jsme pomocí gest dali do kupy, jen hygienická stránka vypadala
„hard & heavy“. Jestli tohle přežijme bez sračky, tak už asi všechno (ha ha). Však musím předem dodat, že
vážnější problémy nenastali.
Přes Balik Bukau a Pekan Balik Pukau jsme vyjeli do sedla na silnici P14, kde byl výhled na západní část
ostrova. A pak nastal čas na potěchu ducha, a to klášter Kek Lok Si - nějvětší buddhistický komplex v Malajsii na
kraji George Townu. Zajímavé bylo, že autem jsme mohli vyjet až na nejvyšší místo u sochy Guanyin – ne nadarmo se
na wiki píše, že celý areál je dost komercializován. Ale byl tam celkem klid a hezké výhledy na „Džordžov“.
Popojeli jsme dolů a tam pobyli delší čas. Navštívili jsme několik chrámů a pagodu Ban Po Tvar vysokou 30 metrů.
V zahradách v této části byl ještě větší klid, zpěv ptáků byl sice nahraný, ale to nějak výrazně nevadilo. V
dolním chrámu jsme si za 2 MYR koupil přání, aby byl na světě mír a zavěsil jej na strom.
Pavel navázal kontakt s BJ a dohodl, že se sejdeme na lanovce na Penang Hill. Dolní stanice byla od kláštera asi
3 km daleko a provoz byl dost hustý. Pozemní „funikulár“ je dlouhý 2,2 km s převýšením 680 metrů, rozchod je 1
metr. Zpáteční lupen byl za 30 MYR, doba jízdy asi 15 minut. Penang Hill je vysoký 821 metrů a ze zhora byl
nádherný výhled na podvečerní město a okolí. Nahoře jsme se konečně sešli s Jardou, vypadal trochu povysraně, ale
jinak fit (ha ha). Kolem hindu chrámu a mešitu jsme šli na malý okružní špacír, člověk by neřekl jak hustý a
divoce vypadající les je kousek od civilizace. Viděli jsme i megastonožku dlouhou jak chodilo !
Po návratu na horní stanici byl akorát čas podělat něco snímků rozsvěcejícího se města a jedeme dolů. I přes
navigaci trochu kufrujeme, páč město je plné jednosměrek. Žrádelnu bereme stejnou jako tu včera, sázka na jistotu
! A pak je čas vychutnávat studené pivo na pokoji a vůbec všechno je paráda.
9.den - pátek 24.1.
Dnešní den je spíš cestovní, cílem je Tanah Rata v Cameron Highlands, ale tam pojedeme až po poledni. Ráno
tradiční balení jako každý druhý den a jedeme do centra George Townu. Auto necháváme u staré pevnosti a dáváme si
na hodinu a půl rozchod. Moje první záležitost je najít baňkomat, neb pramen hotovosti v prkenici skoro vyschnul
ha ha. Pak trochu kultury, projdu centrem křížem krážem, není to vyloženě špatné, ale jako památka Unesco slabší
- obzvlášť když to srovnám s nádhernou Kutnou Horou. Zaujala budova radnice, soudu a třeba mešita Kapitána
Kelinga (?).
V 11 hodin jedeme do Batu Feringgi otestovat pláž a zdejší móře. Zkrátím to, na rozdíl od Langkawi docela
slabota, tak po hodině a chlup balíme. Cestou zpět směr Džordžov se chceme naobědvat, ale vyhlédnutý food court
je (už) mimo provoz. Jeden pán ochotně radí, až jedeme do nedalekého Tesca, že tam je plno restaurací. Trochu
nedůvěra, ale má pravdu – chrám konzumu nabízí různé podniky všelijakých kuchyní. S Pavlem a BJ jdeme do japonské,
kde jezdí sushi na pásu, Štěpán se spokojil s Fish & Chips. Cenově to bylo trochu výš, ale třeba proti Prase
furt mnohem levnější, nemluvě o kvalitě. Paní nabízela, že mají japonské piwo, 17 MYR za třetinku Asahi, tak to
ani náhodou a spokojím se s liči džusem ha ha.
Časné odpoledne opouštíme Penang po mostě „Jambatan Pulau Pinang“ dlouhém 16 km. Na jih od města Butterworth
najíždíme na kvalitní dálnici, po které pofrčíme do Ipoh. Časem platíme mýto, vychází to na asi 0,8 Kč / km, z
toho by se u nás motoristi posrali ha ha. Pauza na odpočinek, driver je mírně znaven, bereme zmrzlinu / nanuky,
které sice patří pod globální řetězce, ale tady jsou tak za polovic co u nás a znatelně lepší. Cestou do Ipohu 3x
míjíme železnici po které jsme jeli v pondělí, tady to je už moderní elektrifikovaná dvoukolejka.
Pod Ipohem zabočujeme na východ směr Kampung Raja a nastávájí hory. Cesta se klikatí a neustále stoupá a nám
dochází palivo ha ha. Auto je příjemné, velké a pohodlné a taky více žíznivé, než jsme předpokládali. Před
hranicí států Perak a Pahang pauza a jdu se zeptat, jak daleko je to k nejbližší pumpě. Asi 40 km, tak to nedáme.
Co dál ? Pokračujeme po silnici A181 a dumáme jak získat PHM. U indické restaurace se ptám sympatického pána, zda
by neměl trochu benálu na prodej a že jo. Dohodli jsme se na 15 litrech za 47 MYR, což je asi o třetinu víc než u
pumpy, ale to vůbec neva. Nosí to s klukama v 1,5 l v petkách a hasí tak žízeň našeho vágnu. Na rozloučením jsme
si podali ruce i s dětmi, velmi příjemné setkáni !
Za chvilku odbočujeme na jih a po C7 vjíždíme do Cameron Highlands. Tato oblast o rozloze 712 km2 se nachází ve
výšce od 1000 do 1600 metrů nad mořem a je známá pěstováním čaje. V koloniální době sloužila jako odpočinkové
místo pro úředníky a další zaměstnance britské úředníky, to když bylo k nevydržení v nížinách. Rekreační
charakter zůstal i po vyhlášení samostatnosti, a v poslední době je to čím dál větší komerce. Vyjma čaje se
pěstují dost jahody a krajině to moc neprospívá, plantáže pod fóliemi dost hyzdí krajinu. Ale i tak se dá najít i
zajímavá zákoutí, jak jsem se zítra přesvědčili.
Ubytování máme v 4 pokojovém apartmánu v Tanah Rata, klíče jsme si museli vyzvednout předem ve městě Brinchang.
Apartmán je v normální bytovce se zdviží, má kuchyň, obývák + 3 ložnice a 2 WC, na plochu jednoznačně největší
ubytko co jsme měli. Interiér byl trochu slabší, ale za ty peníze zcela OK. Večer jsme zašli do centra, trochu
kapesní, ale na jídlo bylo dost na výběr. Tentokrát dáváme indickou kuchyni, resp. byla tak trochu „fussion“ s
čínou, ale dobré. Číšník se nás zeptal, zda nejsme z Čech, to byla bomba ! Poznal nás prý podle xichtů (ha ha) a
vyjmenoval různé fotbalisty. V jednom z krámků mají thajské piwo za 6 MYR, paráda !
Druhá část cestopisu
Čtvrtá část cestopisu
Zpět na hlavní stranu