Kliknutím na název kapitoly se dostanete do fotogalerie.
1.den - Budapešť (pátek 8.10.)
Tak a je tady pátek a cesta vlakem EC 273 Jaroslav Hašek z Prahy / Kolína do Budapešti. Úsek na našem území jsme strávili v
pohodlném voze první třídy Ampz. Z Pardubic jsme měli malé zpoždění 9 mintut, páč jsme v Kolíně chvilku čekali na R z České Lípy a u
Řečan byla výluka, ale Břeclav byla již on-time. Slovensko jsme pozorovali z jídelního vozu, kde nám bylo vnuceno několik piwsonů
(ha ha). Po trati Kůty - Bratislava - Štůrovo jsem už dlouho nejel, tak jsem byl trochu překvapen o jak rychlou štreku se jedná.
Vyjma několika stanic na 100 km/h a samozřejmě uzlu "Blava" se jelo stále 120 km/h, u Sládkovičova dokonce 140 km/h. Do Budapešti
jsme dorazili s několikaminutovou dotací a po rozmočení eurovek na HUFy se šli ubytovat do City Star hotelu 10 minut od nádraží
Keleti. Pohodlný pokoj za 48 Euro jsem zabookoval dopředu, poměr cena / výkon hodnotíme jako velmi solidní ! Po vybalení a minirestu
následoval přesun zpět na Keleti a zakoupení celodenní jízdenky na MHD. Cena 1550 HUF (= cca 155 Kč) je o trochu vyšší než v Praze,
ale stále se vyplatí. Obstarožní ruskou soupravou metra M2 jsme odfrčeli na Moszkva tér (= Moskevské náměstí) nedaleko Budínského
hradu. Jeho areál je v porovnání s Pražským hradem chudší a některé moderní stavby jako hotel Hilton vedle Chrámu Sv. Matyáše působí
jako pěst na oko, nicméně návštěva stále stojí za to. V 17h jsme po chodníku a schodišti okolo pozemní bůčko-lanovky sestupili k
Dunaji. Tramvaj č.19 nás dopravila na stanici metra Batthyány tér a opět jsme jeli linkou M2, tentokrát na Ferenciek tér. Pak byla v
plánu večeře, Jirka našel na webu údajně dobrou a levnou hospodu na Nagymezó utca, ale tam nic takového nebylo, takže následovala
druhá varianta a přesun linkou M3 na Kalvin tér. Zde v okolí muzea mělo být sdostatek dobrých podniků, no žádný zázrak to nebyl.
Nakonec jsme skončili v řecké hospodě na sice dobrém Gyrosu s hranolkami a tzaziky, ale 190 Kč za jídlo a 50 za pivo bylo trochu
moc. K hotelu jsme dojeli trolejbusem č.74 od stanice Astoria. Hned naproti jsme objevili obyčejnou trochu zahulenou piternu a páč
jsme měli ještě chuť na piwsona, dali jsme na závěr dne dva půlitry á 25 Kč / ks.
2.den - z Budapešti přes Temešvár do Svaté Heleny v Rumunském Banátu (sobota 9.10.)
Časné vstávání v 5:45 bylo nutné, páč v 7:13 nám jel IC 75 Traianus do Temešváru. Bohužel odjezd trochu kolidoval s hotelovou
snídaní podavánou od 7h, ale ochotná obsluha nám dovolila obsloužit se z bufetu již ve 3/4 na 7, takže na nádraží Keleti jsme nešli
úplně hladoví. Vlak byl povinně místenkový (jedna za 3E) a jeho řazení bylo vyloženě kapesní: dva vozy druhé třídy a dvě jednotky -
zadní se odpojovala ve stanici Bekescsaba. Výsledkem bylo dle očekávání vysoké nasáčkování vlaku ve druhé třídě, o uvolnění našich
míst v prvním voze (omšelé rumunské Bmee) jsme museli požádat. Z Budapešti jsme odjeli včas, ale již v první stanici Szolnok jsme
měli zpoždění 10 minut, ani nevím proč. Vzhledem k nudné rovině jsem očekával větší rychlost vlaku než 100 km/h, pouze v úseku
Szolnok-Mezöbereny se jelo po koridorizované trati 120 km/h - možná je trať modernizována i na vyšší rychlost, ale lokomotiva V43
víc neumí. Jízdní doby mají maďaři poměrně upnuté, takže jsme zpoždění nekrátili, ale naopak v pohraniční stanici Lököshaza byla
jeho hodnota díky přeloženému křižovaní na závěrečném jednokolejném úseku 15 minut. To jsou ale malé věci (ha ha). Pro pohraniční
úsek do rumunského Curtici byla lokomotiva V43 vyměněna za jiný stroj shodné řady, zřejmě přes čáru můžou jen vyjmenovaná čísla.
Odbavení na obou stranách hranice bylo v pohodě, občanka jest dostačující doklad, dokument, příčina tvé existence. Vlak přes čáru
moc plný nebyl, odhaduji 40 lidí, v kupé jsme zůstali sami a tak tomu bylo po zbytek cesty až do Temešváru. Rychlostí cca 60 km/h
jsme překovali hranici a po přepřahu v Curtici na rumunský stroj elektrické trakce vlak odjel se zpožděním stále 15 minut dále. Ani
já, ani Jirka jsme ještě v Rumunsku nebyli, takže jsme pečlivě obzírali jak to v okolí jednokolejné tratě vypadalo. Již na první
pohled byl zřejmý větší nepořádek a neupravenost měst a vesnic oproti Maďarsku, hold jiný kraj jiný mrav. Do Temešváru vlak kupodivu
pár minut nakrátil, půl hodiny do odjezdu Rapida 694 "Portile de Fier" (Železná vrata) ve 13:45 do Oršavy (3h 2min jízdy) jsme měli
akorát na rozmočení eurovek za místní rupije a zakoupení místenek. To byl dle očekávání celkem proces, ale paní v
mezinárodní/místenkové pokladně se snažila a 5 minut před odjezdem jsme šli do vlaku. Jeho sestava byla z klimatizovaných
tlakotěsných vozů místní výroby (Astra), a to jedna jednotka a čtyři dvojky. Náš předposlední vůz byl poloprázný, takže jsme si
vybrali čtyřku jinde než určovali místenky. Dle Idosu měl být řazen restaurační vůz, docela jsme se na něj těšili, ale skutek
utek ... K dispozici byl alespoň pikolík roznášející občerstvení v košíku, takže byla možnost ochutnat místní pivo značky Ursus -
docela dobré. První polovina cesty ubíhala celkem svižně rychlostí 80-100 km/h, ale za stanicí Caransebes nastalo citelné zpomalení a
dlouhé úseky vlak jel rychlostí okolo 30 km/h. Krajina okolo lázeňského města Baile Herculanum byla hornatá s vápencovými vrchy a ve
stanici Oršava krychlík zastavil s dotací 20 minut v 17:07. Na pátou hodinu odpolední dohodnul Jirka s Petrem Hrůzou odvoz autem do
Svaté Heleny v Banátu, takže jsme předpokládali, že na nás již bude čekat, ale měl také podobné zpoždění. Cesta autem (95 km)
trvala dvě hodiny, osobně jsem odhadoval tak 1:40, silnice byla chvílemi jak ze žurnálu, chvílemi ale jako tankodrom. Do Svaté
Heleny, jedné z 6 českých vesnic jsme tak dorazili se soumrakem ve 1/4 na 8. Přivítala nás paní Hrůzová a ukazala nám pokoj, který
máme s polopenzí dohodnutý na 3 noci za cenu 350 Kč / noc. První dojem byl takový ambivalentní - místnost v přístavbě, kde mají
Hrůzovi dva pokoje pro hosty byla hezky vybavená a působila příjemným dojmem, ale byla dost zima a v jídelně/chodbě přiléhající k
nim ještě větší. No neva, dali nám do ní přímotop, tak se snad vytopí. Pak nám paní ukázala kde je záchod (sucháč na dvoře) a
koupelna (ve vlastním domku, voda se ohřívá po předchozí domluvě) a popřála hezký pobyt. K večeři jsme měli hutnou polévku s
klobásou, chutnala výtečně ! V 8 hodin nastal čas na malou večerní prohlídku vsi a poté na hospodu. Domy a domečky byly jako
malované, jedna hezká fasáda střídala druhou, prostě nádhera ! V hospodě "U Pepsiho" jsme strávili necelé 2 hodiny; točené pivo Czuk
či jak se jmenuje za moc nestálo, takže jako většina místních jsme dali přednost lahváčům Timisoara, Ursus nebo Tuborg za 2, 5,
resp. 3 leie (15 a 18 Kč). Jako postrk posloužila slivovice "Bihor", rumunský panák decák vyšel na 3 leie - to se pak spalo !
3.den - Svatá Helena a okolí (neděle 10.10.)
Snídani (obložený talíř) nám paní donesla v 8:30 ráno a pak jsem musel vyzkoušet místní WC. Při teplotě 3-4 stupně to byl docela
adrenalin (ha ha), na sucháči jsme neseděl ani nepamatuju. Hold si člověk zvykne na lepší, za to se dle mého názoru stydět nemusí.
Ve Svaté Heleně jakožto i v jiných vesnicích není veřejná kanalizace, takže naprostá většina domácností je takto zařízena, jen
hospodský pan Štěpnička nám povídal, že má splachovací záchod. No nic, v půl desáté si v mlhavém ránu prohlížíme vesnici a skočíme
se na moment podívat do katolického kostela na bohoslužbu. Lidé zpívají krásnou češtinou náboženské písně a atmosféra v kostele je
moc hezká ! Jako první bod kam jít si vybíráme vyhlídku nad Dunajem vzdálenou 3/4 hodiny od vsi. Cestou se k nám přidá pes, tedy
fenka, kterou jsem si pracovně nazval Žofinka. Podzimní krajinou mezi polemi lehce - díky turistickému značení - dojdeme na vyhlídku
na skalnatém vršku asi 400 metrů vysoko nad Dunajem. Díky oblačnosti toho moc vidět není, přesto řeka působí monumentálně ! Jirka se
podělí s psiskem o řízek a tím stvrdí naše přatelství se zvířetem, které nás pak ve vesnici doprovází kam se dá a dokonce hlídá !
Asi si moc zábavy s místními neužije a tak turisté z Čech jsou vítanou kompanií (ha ha). Zpět jdeme jinou cestou na dolní konec
vesnice, v jednu chvíli se vynoří z údolí hlídací pes a jelikož jsme četli o tom, jak mohou být ostří, sháníme se po klacku pro
případ obrany. Ale nic se neudálo, takže po poledni zakupujeme v hospodě něco proviantu a odpoledne se chceme podívat ke Kulhavé
Skále. U baptistického kostela je plno lidí, protože se konají křtiny. Projdeme vsí až na severní konec, ten vypadá trochu chudčeji
než střed a jih. Po červené tečkované značce zvolna stoupáme malebným údolím s ovocnými stromky a políčky k rozcestí s plnou
červenou. Dle mapy má odtud vést modrá značka ke Kulhavé Skále, ale nedaří se nám ji nájít. Tak jdeme po cestě okolo dolíků
(krasových závrtů) dolů předpokládáným směrem, ale ta posleze končí. Uděláme si pohodový piknik s piwsony a půl hodiny jen tak
lelkujeme v trávě, prostě nádhera ! Zpět do vesnice jdeme po plné červené a vida, 300 metrů od rozcestí je modrá značka ke skále !
Jirku trochu zlobí kotník, tak se na to vyprdnem s tím, že možná zítra přes ní půjdem cestou z Gerníku. Ve 4 hodiny odpoledne jsme
zpět na pokoji a dáváme malý rest, v posteli si čtu Koktejl a decentně přikusuju kapánek slivovice (ha ha). K večeři paní nachystala
ve vajíčku obalovaný řízek s kaší a nákladanou paprikou, opět velmi dobré ! Večerní vesnicí jdeme opět do hospody, přičemž v 7 hodin
si odskočíme do baptistického kostela na bohoslužbu - to nám doporučila paní domácí, která je téže víry. V kostele jsme nakonec
stávili 3/4 hodiny, začátek s písničkami a sborem hrajícím na flétny, strunné nástroje a varhany byl moc hezký. Po půl hodině se ale
hudba změnila v nudné a polosmyslné kázání, které se opakovalo, takže jsme šli zpět do piterny. Tam mezitím zábava postoupila do
další úrovně a místní se dohadovali o všem možném i nemožném. Bylo zajímavé poslouchat hovory v trochu archaické, ale malebné
češtině; občas nás místní též trochu vtáhli do hovoru. Runda za rundou na stůl putovala a najednou je půl jedenácté, nejvyšší čas jít
spát, neboť zítra nás čeká výlet do Gerníku a špacír zpět !
4.den - špacír Gerník - Svatá Helena (pondělí 11.10.)
Ráno se mi trochu točila šiška a žaludek stávkoval, takže jsem si ze snídaně vzal jen trochu a zbytek zabalil sebou. Včera večer
dorazili do sousedního pokoje postarší manželé z Čech, takže jsme se při snídani pozdravili a trochu seznámili. Navíc nás dnes
společně v cca 9:30 švagr od Petra Hrůzy Lojza odveze autem do Gerníku. A to byla fakt vypečená cesta trvající hodinu - nejprve nás
zarazilo tankování na pumpě v městě Moldova Noua se zapnutým motorem (!) a pak katastofální stav silnice závěrečnou půlhodinu do
Gerníku. Proti tomu je silnice do Svaté Heleny nebetyčný luxus - bodejť by ne, před 3 lety ji zaplatila EU a díky kontrolám při
stavbě je fortelná. No nic, chvilku před 11h jsme šťastně dorazili do vsi, byl jsem moc rád, páč se mi žaludek houpal jako na lodi
(ha ha). Obecně Gerník nám připadl chudší a tak trochu neutěšený, ale to je jenom první dojem. Čeká nás 15 km pohodového špacíru do
S. Heleny, manželé od vedle šli svojí trasou přes vodní mlýnky. U obecního úřadu se potkáme s paní učitelkou, která je z Čech a je
zde dobrovolně na jeden školní rok. Střídavě vyučuje ve Svaté Heleně, kde bydlí a v Gerníku, přičemž druhá možnost znamená trávit
dvě hodiny v autě po z velké části mizerné cestě. Tak trochu si nám na to stěžuje a řečnicky se ptá, jak asi bude vypadat auto ke
konci stáže ... Také nás varuje před salaší Garina a ostrými psy tam, takže tím se definitivně rozhodujeme pro trasu přes Kulhavou
Skálu. Čtvrtí zvanou Malá Strana opustíme Gerník a po značené cestě pomalu stoupáme na hřeben. Zahlédneme jakéhosi psa a tak rychle
scháníme hole, co kdyby - nalézáme solidní sukovice a hned se cítíme bezpečněji (ha ha). Je krásné pohodové poledne a jde se výtečně,
louky a pastviny střídají listnaté lesy. Po dvou hodinách chůze dáváme pečlivý pozor na odbočku značek, páč nechceme v žádném
případě přes Garinu, tak nás paní učitelka vybobkovala ! Rozcestí je dobře značené a tak dáme pauza a piwsona, ten mi konečně srovná
žaludek (ha ha). Postupně se dostaneme na hřebek, ktrý jsme viděli včera odpoledne, ale povede se nám špatně odbočit a tak jdeme
mimo Kulhavou skálu, ale naštěstí i mimo Garinu ! Další pauzu dáme dole u pramene a po třetí hodině se napojíme na cestu, kterou
známe ze včerejška. Do Svaté Heleny dorazíme ve čtyři odpoledne a nejdříve jdeme do hospody. Tam je už paní učitelka s přitelem,
takže si při dvou pivech trochu popovídáme, mimo jiné přijde řeč na nejjedovatějšího evropského hada - zmiji růžkatou. Místní se
rozpovídají o tom, koho uštkla a kdo na to zemřel, inu nálady to moc nepřidá. S panem Štěpničkou se definitivně dohodneme na odvozu
zítra do srbského Vršace (za 800 ,-), Hrůzům se tam moc nechtělo, tak to celkem i uvítají. Vzhledem k hezkému počasí a dobrému času
se jdeme ještě jednou podívat na vyhlídku na Dunaj, tentokrát na polích okolo cesty vidíme dost lidí na poli. Po večeři, což byly
dva druhy polévek (zelňačka a "rumunská") jdeme zase do hospody. Tentokrát jsem umírněný a za celý večer si vystačím s dvěma pivy,
což je u mě známka střídmosti (ha ha). Také se seznámíme s cestovatelkou Danielou, která sama vyrazila na 3 týdny do Banátu a chce
si projít všechny vesnice (snad mimo Šumice). Počáteční výména poznatků se rozvinula v posezení travjící přes 2 hodiny, pokecali
jsme o všem možném, dost o cestování. Docela nás dostalo, že sama s kamarádnou byla na měsíc (?) v Nepálu a mj. na špacíru s
nejvyšší nadmořskou výškou 5400 metrů ! Návrat na pokoj byl více než příjemný, páč teplota v něm dosáhla pro nás optimální hodnoty,
pohoda a džez.
5.den - z Banátu do Bělehradu (úterý 12.10.)
Ráno se paní se snídaní trochu (půl hodiny) opozdila, ale to neva, pač odvoz byl domluven až na 10 hodinu. Tentokrát byla míchaná
vajíčka a lečo, každý chod na půlce talíře. Docela zajímavá a hlavně chutná kombinace ! Při balení k odchodu se mi definitivně
podělal zip na jednom ze dvou oddílu batohu, takže jsem v nasranosti zapoměl na společnou fotku, teď mě to mrzí. No nic, rozloučíme
se (i s psiskem) a "za deset deset" jdeme k hospodě a dle dohody se zdravíme s panem Štěpničkou. V krámě si koupím zavírací
špendlíky a batoh si jimi provizorně zajistím. Pan Štěpnička ještě odveze komusi cukr a pár minut po celé vyrážíme ze Svaté Heleny.
Cestou na dolním konci vesnice ještě nabereme jednoho pána, kterému je 72 let a využije naši jízdu k první návštěvě Srbska za svůj
život ! Na hraniční přechod Naidas-Kaluderovo přijedeme za 3/4 hodiny a zde hodinu čekáme ve frontě. Naštěstí to uteklo, stále se od
pana Štěpničky i jeho známého dovídáme zajíamvé věci životě v Banátu; vlastní kontrola byla naprosto v pohodě, občanka opět
stačila. V prvním srbském městě Bela Crkva (Bílý Kostel) rozmočíme nějaké eurovky za dináry - sice mi to připadlo trochu zbytené, v
Bělehradě by to stačilo, ale to jsme ještě netušili, jak se budou bankovky ve Vršaci hodit ! V 11:23 jsme se rozloučili před
nádražím ve Vršaci, odkud je to cca 2 hodiny vlakem do Bělehradu. Dle vyhledávače měl jet v 11:27 rychlík Bukurešť - Bělohrad, ale
podle kurzbuchu zase v 6:54 ráno, tak jsme zvědavi jaká je situace. Vyjma tohoto spoje jsou na trati Vršac - Pančevo vedeny 4 páry
motorových vlaků, které navazují na příměstskou železnici do hlavního města. V hale jsem našel, že R jezdí skutečně ráno a nejbližší
vlak jede ve 13:30. Říkáme si pohoda, skočíme na oběd, akorát to vyjde; v tom ale vykoukne z kasy paní pokladní a obstojnou
angličtinou oznamuje, že dnes jsou motorové vlaky pro poruchu "lokomotivy" odřeknuty bez náhrady ! Na dotaz, jak se dostat do
Bělohradu doporučí autobus a ukáže směr ke gumokolnímu nádraží. Po asi 20 minutách chůze nalézáme zastávku s odjezdy autobusů, Jirka
ale chce jet z výchozího autobusového nádraží, tak využijeme taxál a za 5 minut tam jsme. Na poslední chvíli zakupuji 2 jízdenky á
60 dinárů (112 Kč) a ve 12:25 odjíždíme. Cesta autobusem byla taková neslaná nemastná, ze začátku bylo i dost lidu, ale po půl
hodině jízdy bylo obsazení sotva poloviční. Ve 14:20 zastavujeme u centrálního autobusového nádraží v Bělehradě a po malém
občerstvení (jeden piwson) jdeme k hotelu, jež se zove Union. Oproti Budapešti byl na serveru booking.com výběr menší, takže jsem po
troše přebírání zabookoval 2 noci v tomto podniku za 59 E / noc. Od nádraží je vzdálen ještě přijatelných 20 minut, paní v recepci
vyřídila vše rychle a za pár minut jsme na pokoji. Ten byl pohodlný, i když o chlup unavenější než v Budapešti, splachovací záchod i
sprchu jsme hned s radostí využili (ha ha). Po malém odpočinku jsme šli večerním městem k pevnosti Kalemegdan nad soutokem Sávy a
Dunaje. Podvečerní pohodu si na hradbách uživalo i dost lidí s pivem a milostných párků ha ha. Poté jsme chtěli jít někam na večeři,
ale najití vhodného podniku chvilku trvalo, nakonec jsme skončili v palačinkárně nad jednou výbornou se slanou náplní (sýr, šunka
atd.) za 200 dinárů (= 50 Kč) s piwsonem Jelen za 100 dinárů. Obecně ruch hlavního města po dnech klidu v Banátu byl trochu únavný,
ale celkově Bělehrad nepůsobil až tak zle, možná i díky pohodovým cenám. Večer jsem v hotelu využil bezplatný internet, nad recepcí
byly 4 trochu starší počítadla se 17-ti palcovými CRT monitory, ale vše fungovalo přijatelně.
6.den - Bělehrad, šotojízda do Lajkovače a zpět (středa 13.10.)
Ráno jsme šli v 7 hodin na snídani - ta byla na donášku a znatelně chudší než bufet v Budapešti; vybrali jsme si omeletu, pečivo a
kávu. Při její donášce se mě číšník pokusil (samozřejmě neúmyslně) kávou atakovat, naštěstí skončila na stole a před jejím proudem
jsem stačil uskočit ha ha. No usadil nás vedle a mohli jsme pokračovat. Pro dnešní den jsme si naplánovali šotojízdu po trati směr
Černá Hora, a to buď do stanice Lazarevac nebo Lajkovac. Ještě před odjezdem "Brzkeho vozu" (= rychlíku) v 10:10 jsme zakoupili
místenky na zítřejší den na EC 344 Avala a šli na malý omrk přes Stari Savski most na druhou stranu řeky & zpět. Rychlík Tara s
cílovou destinací Bar se skládal z jednotky, tří dvojek a jednotky na konci. Souprava byla trochu unavená, ale v kupé bylo sezení po
šesti, tak to ještě šlo. Ovšem samotná cesta, to byl zážitek ! Rychlostí 10 km/h (!) jsme jeli, tedy spíš se plazili přes obvod celé
stanice, za poslední vexlí se dokonce zvýšila na 20 km/h a pak snad i na 30 km/h (ha ha). První stanice měla být za 17 minut
Rakovica, ale my v té době doputovali přes Sávu do Noveho Beogradu. To bylo už podezřelé, páč přes řeku jsme jet neměli. A ejhle,
lokomotiva pomalu a jistě za snad půl hodiny objela souprava a odjeli jsme přes Novi Železničky most zpět směr centrum, ale trochu k
jihu. Po pár zastaveních vlak vjel ve stanici Beograd Centar do dlouhého tunelu pod městem a po jeho opuštění se napojil na
"správnou" trať. Jeli jsme tedy odklonem, zřejmě kvůli výluce či co, každopádně výsledkem bylo 70 minut zpoždění pouze 15 km od
Bělehradu ! Po jednokolejné trati v dost mizerném stavu se jelo většinou 50-70 km/h, jenom u Arnajeva se chvilku jelo tak stovkou.
Lazarevac vypadal z vlaku nic moc, tak jsme jeli do další stanice Lajkovac se skutečným příjezdem ve 12:40 (+ 80 minut). Nejbližší
vlak zpět byla opět "Tara", ale sudého směru s odjezdem ve 14:47. Čas jsme využili na oběd (výborná palačinka s pizzovou náplní za
150 din) a malý šmajd po městečku. Ve dvě odpoledne jsme si skočili do jakési hospodo-kavárny naproti nádraží na jedno a ve 14:40
jsem v předtuše zpoždění se slušně dotázal paní výpravčí na náš dostavník. A nemýlil jsme se - buch a 50 minut ! Tak jsme šli do
jiné, obskurnější piterny opět na jedno a v 15:30 dorazili zpět na stanici. Vlak odjel v 15:52 s dotací 65 minut v konzistu jednotka
+ 3 dvojky + hospoda + dvojka. Hospoda nebyla plnohodnotná, ale půlka slušná velkoprostorová dvojka a půlka bufík, kde jsme dali dva
třetinkové Jeleny. Cestou zpět jsem něco málo okolo nafotil, zaujala nás "emerická" lokomotiva neboli stroj vyráběný firmou GM s
nákladním vlakem a poté s jakýmsi charterem. Do Bělehradu jsme dorazili s dotací 75 minut, naštěstí už přímo mimo Novi Beograd, sic
by to bylo na pováženou ! Cesta k hotelu byla přerušená večeří v trochu slušnějším podniku, palačinek již bylo dost ha ha. Po návratu
na hotel následovala obligátní kontrola emailů a hybaj spát, páč nás čekalo brzké vstáváni a cesta domů.
7.den - Avalou pomalu po Srbsku směrem k domovu (čtvrtek 14.10.)
Odjezd EC 344 Avala v 7:20 znamenal budíček v 5:45. Po zaplacení kartou a malém pokecu s postarším recepčním (nadával na současné
poměry) o 50 minut později jsme opustili hotel a ztichlým městem šli na nádraží. I tam nebylo moc živo, hold železniční doprava
zrovna prim nehraje. Místenka byla sice do vozu Bee, ale vybrali jsme si čtyřku v Bpee; koneckonců vlak byl poloprázný. Celkově jela
sestava 8 vozů, ke kmenovým 6 jedoucím do ČR byla na začátku připojena dvojice vagónů ruské výroby, jedno lůžko do Moskvy a jedno do
Kyjeva - ty se v Budapešti odpojí. Odjezd znamenal opět obligátní plazení přes obvod stanice a pak dostavník vyrazil po stejné trase
jako včera do Noveho Beogradu. Tam naštěstí postál jen pár minut a po průjezdu neutěšenými předměstími nastala typicky srbská rovinatá
a trochu nudná krajina. Úsek Zemun - Indija (to je název ha ha) prošel rekonstrukcí a vlak zde jel dokonce cca 100 km/h, jinak byla
rychlost znatelně menší (50-70 km/h), přes leckteré stanice se dokonce plazil tak třicítkou. Ve stanici Beška jsme vykřižovali s
ranním IC Subotica - Beograd (příj.9:20); na tak premiantní čas bych očekával větší soupravu než jen 3 vozy ! Do Noveho Sadu Avala
dorazila s dotací 14 minut, příjezd do města je po zajímavém silničně-železničním mostě; prostor je pouze pro jeden z těchto
prostředků, takže jede-li vlak, auta stojí (jako na přiblblém plakátu ČD ha ha). Za Novym Sadem nás bylo ve velkoprostoru 6 ks,
slabota. Cestou do Subotice jsme potkali ještě dva osobní vlaky, vždy lokomotiva + dva omšelé vozy.
A tady je čas na malé zhodocení
stavu Srbských Železnic: ty nefungují a umírají. Dlouhé jízdní doby, velká zpoždění a mizerná nabídka spojů má za následek, že i na
hlavních tratích jezdí "dálkové" dvouvozové osobáky a rychlíky málokdy překroči počet 5 vozů, spíš naopak. Dle toho, co jsme za tu
chvilku viděli bylo využití vlaků dost slabé. Zaujalo nás i chování vlakových čet, které si bez skurpulí zapálili v nekuřáckém voze,
no je možné, že to místním nejspíš nevadí, sami též takto jednali. Celkově železnice působí neutěšeným dojmem a pokud se stát
nevzpamatuje a nezačne se "starat", budou to moci minimálně v osobní dopravě zabalit. Sice se říká jiný kraj jiný mrav, ale i tak by
to byla škoda ... Ale dost pesimismu, je tady Subotica se zpožděním +21/24', přepřah na maďárský stroj V43 a po pár kilometrech
nás opět vítá EU. Zpoždění v Kelebii se ještě malinko zvedlo na +27/30' a pak následovala cesta rychlostí 80 až 100 km/h do
Budapešti (+26'). Na to jaká je to rovina by mohli mít také víc, ale proti Srbsku to byl znatelný pokrok. I využití vlaku se
zlepšilo, v každé stanici vždy pár lidí přistoupilo, takže na příjezdu do Budapešti byl vůz tak z 1/3 plný. Úvraťový přepřah na
Keleti na slovenskou lokomotivu řady 350, se kterou bude vlak veden až do Prahy trval 15 minut, takže Avala odjela se zpožděním
pouze 8' ! Valná většina zákazníků se v Budapešti obměnila a obsazení vozu se ještě trochu zvětšilo, inu když je spojení
konkurenceschopné, je to poznat. Trochu jsme poskakovali asi za nějakým panťákem, takže Štůrovo bylo už za +14', a pak nastala
speedway (ha ha) a rychlost vlaku jsme si docela užívali. Za Novýma Zámkama jsem šel otestovat hospodu, dal jsem tři poněkud
předražené 1/3 Jeleny (á 65 Kč/ks). Břeclav jsme opustili s +11' a pak nastalo konstatních 160 km/h až do Brna - co by za to jinde
na jihovýchod od nás dali ! Za tmy jsme si vychutnali průjezd MuNem (ha ha) a najedou bylo zastavení v Ústí nad Orlicí ! Menší
problém s Lv byl promptně vyřešen, takže Pardubice +9' a v Kolína zastavila Avala ve 21:44 s pouhými 7 minutami zpoždění. Dle
splněného GVD jsem druhý den dohledal, že na pražské hlavní nádraží dojela dokonce -1 minuta ! A to je konec této cesty, jako vše
začíná, tak vše končí; jako obvykle jsem rád, že jsem měl možnost poznat další země a obzvlášť Banát v Rumunsku zanechal takové dojmy,
že dost možná se tam ještě někdy podívám.